52

ukazovala, aby jistý den, v němž by se lid mohl k chvá­lám božím i k slovu božímu scházeti, byl ustanoven; protož z toho rozuměti jest, že církev svatá pro tu příčinu den nedělní- jakož den Páně- k tomu nařídila, kterýžto den i pro tu příčinu zdál se náležitější býti, že jej sobě oblí­bili, aby lidé příklad měli křesťanské svobody, a to znali, že ani zachovávání soboty, ani jiného dne, křesťanského člověka podlé způsobu jha židovského nevíže.

Nacházejí se o proměnění zákona a o obřadích nového zákona, o změnění soboty zpotvořilé hádky, kteréžto všecky z falešných důmyslů se vylíhly, totiž, že v církvi musejí býti pocty nápodobné Levitickým, to jest, starozákonním obřadům, a že Kristus Pán apoštolům a biskupům ráčil té svobody a moci pozůstaviti, aby mohli nové obřady vymý­šleti, kteréž by uznali k spasení lidskému potřebné. Ti a takoví bludové vkořenili se v církev, a to tehdáž, když ospravedlnění z víry nevelmi světle aneb ne v pravém smy­slu lidem se předkládalo. Někteří se o to hádají, že by dne Páně neb nedělního zachovávání nepocházelo sice z práva Božího, avšak poněkud jako z práva Božího, vymě­řujíce o svátcích jak a pokud by slušelo lidem v nich pracovati. Takové hádky a takoví odporové co medle jiného jsou, než toliko prostá osidla lidského svědomí? Nebo ačkoli o to usilují, aby při ustanoveních mírnost a středmost a jako nějaké ulevení učinili, avšak žádným způsobem mír­nost ta zachována býti nemůže, pokudž domnění to trvati bude, že k takovým nařízením musitelně zavázáni jsme, jako by nám k podstatě spasení našeho potřebná byla. To pak domnění vždycky trvati musí, pokud v neznámosti trvati bude poznání ospravedlnění z víry a křesťanské svobody. Apoštolé veleli zdržovati se od krve, ¹) kdož nyní to zachovává? Avšak nehřeší, kdo toho nezachovává proto, ¹) Skutc. Ap. 15, 20.