38

"}

uvarování se smilstva jedenkaždý manželku svou měj, a jednakaždá měj muže svého." K tomu netoliko samo Boží přikázaní, ale také způsob lidského stvoření a Božího v tom nařízení nás k manželství ponouká a zvláště těch. ježto by zvláštním Božím darem nebyli v tom opatřeni podlé výpovědi( 1 Mojž. 2. 18): Není dobré člověku býti samotnému." A protož nehřešíť ti, kteříž povolujíce tomuto Božímu přikázaní, k stavu manželskému se oddávají. Co se může medle proti tomu namítati? Necht kdo jakkoli chce závazky a sliby mnišské sobě vtipně natahuje a ku po­moci béře, však žádným způsobem toho nedovede, aby sli­bové takoví mohli zrušiti přikázaní Boží. Canones čili zákonové církevní učí, že v každém slibu a závazku práva vrchnosti vyšší se vyměňují a jako vyjímají a osvobozují; protož tím méně slibové a závazkové proti Božímu přiká­zaní postačiti mohou. Ano kdyby to zavázání slibu žád­ných příčin, pro kteréž by se mohlo změniti, nemělo, tedyť ani Římští biskupové nemohli by lidi od nich sprostiti a osvoboditi; proto že člověku nesluší toho závazku, kterýž by zprosta právem a nařízením Božím byl ustanoven, rušiti, ale opatrně to za spravedlivé usoudili biskupové Římští, že v takových slibech a závazcích má mírný a slušný pořádek býti zachován. A protož čte se v historiích, že častokráte v takových závazcích a slibech lidem polehčení se dávala. Známá jest historie o králi Arragonském, kterýž z klášter­ního závazku jsa propuštěn, k předešlé své svobodě zase byl navrácen. A podlé toho máme dosti jiných příkladů za našich časů zběhlých.

A tak proč odpůrcové tak velice rozšiřují tuto zaváz­nost, když to, co se slibuje, má býti věc možná, z dobré vůle, bez nucení a vědomě učiněná? Ale na kolik by usta­vičná čistota v moci člověka byla, není neznámo. A kolik jest, kteříž by byli dobrovolně a vědomě slib učinili? Dívky